Už výběr pořadatele pro letošní klasický mistrák sliboval náročný víkend, stále mám ještě v živé paměti Supí horu z roku 2006, natož pak když stavitel tratí Petr Karvánek sliboval, že to bude "tvrdá práce" a že připravil "opravdu náročné tratě". Má příprava tomu bohužel ani trochu neodpovídala - zahřívání postele s rýmičkou po sprintových štafetách mi nějakou závratnou formu nepřineslo, ale byl jsem si ve středu vyzkoušet, jestli vůbec zvládnu běžet 80 minut v kuse. Test sice dopadl rozporuplně, ale ta zatuhlá stehna do víkendu rozhýbu. Po příjezdu na louku ve vojenském prostoru u Stráže pod Ralskem vytahuju sluneční brýle a snažím se tak přesvědčit slunce, že by mohlo vylézt z mraků. To se tak po chvíli děje a až do nedělního večera se to nezmění. Postavit stany, sbalit se do karantény a může se vyrazit. Maje na paměti parametry nedělního finále říkám si sice, že by nebylo marné se vyhnout A-finále a postoupit do Béčka, přesto bych se konečně rád toho A-finále jednou dostal. Základ je nepokazit si to hned na jedničku. To se daří, bohužel už na dvojku to ne tak úplně vyjde a pár dalších zářezů cestou ještě přidávám. Ve výsledku tak budu do nedělního C-finále startovat ze zadní pozice. Ale co, stane se. Ale viník je jasný - jelikož už dva roky s Máňou postupujeme vždy do stejného finále, tak jsem ji nemohl nechat v tom Céčku samotnou. Večer tak můžeme navštívit hospodu U jezera a nabrat vitamíny na neděli. Ráno trochu poklidit a můžeme vyjet.
Na shromku postupně ubývají lidé, Áčkaři do karantény, zbytek se trousí na druhý start, s Máňou vycházíme později, než jsme si plánovali (a překvapivě za to tentokrát nemohla žena, ale muž), přesto to stíhám do koridoru tak akorát. Začátek trati probíhá vcelku v poklidu, až cestou na šestku sbíhám omylem až do údolí potoka místo toho, abych si to svištěl po pěšině. Trochu mne to překvapí, rozhodí a nabírám první dvě minutky navíc. Na nejdelším postupu se rozhodnu lízat asfalt, užívám si výhledy na okolní krajinu. Hned na další kontrolu přidávám další minutu chyby a pak už jen jeden kopec na dvanáctku a valit do cíle. Tři minutky na Ondryse bych tam našel několikrát, takže jsem s šestým místem spokojen. Na o dost delších tratích se ale bojovalo o medaile. Bohužel pro nás byl tento víkend opět jen brigádou na poli, ale myslím, že už těch brambor máme dost i na ten bramborový salát, už by to chtělo nějakou tu placku. Takže teď trochu potrénovat na družstva a nějakou tam urvat.
 |
| Vyjevenost po ránu... |
