Jak se dostat na stránky SkyNEWS aneb ČP štafet v Libíně

Do you want orienteering in mass media? Deploy hornets.

I tak by se dal krátce shrnout sobotní závod ČP štafet v Libíně. Po tom co nás autobus vyhodil kdesi uprostřed lesa a my si střihli turistiku na shromko, se vyhouplo nad mraky slunko a nic nenaznačovalo tomu, co se mělo odehrát v průběhu následujících hodin. První úseky se chystaly na start, já pojídal těstoviny, Máňa se jako obvykle nerozcvičovala a vládla všeobecná pohoda. Pár minut po startu ženské vlny se ale ovšem ozývá Béďa s upozorněním, že cestou na první kontrolu se vyskytují sršně. Když pak postupně začíná přes rozhlas shánět lékaře z řad běžců, protialergické léky a injekce adrenalinu začíná být situace vážná. Pak je slyšet blížící se houkající sanitka, kterou ale přeruší hukot vrtulníku, který přiletěl z Hradce. Zakrouží nad shromkem a zkušeně to posadí na zem.

Postupně dojíždějí další sanitky, shromaždištěm se šíří zvěsti o počtu zasažených i počtu zásahů žihadlem. Přijíždějí i hasiči, policie a z louky u Libína se stává místo "hromadného postižení zdraví". Máňa naštěstí dostala jen asi jedno, takže je v pořádku a já můžu v klidu vystartovat na svůj poslední úsek. Z prvního se vrátil Prochy se solidním zářezem, ale Zvíře na druhém neskutečně stáhl, takže mne vysílá na jedenácté pozici v kontaktu s Turnovem na finiš.

Na začátku nás pořadatelé odklánějí od nebezpečných míst, na čtyřce vidím před sebou Kamendu, na jeho záda se mi běží docela dobře, takže ho postupně stahuju a po jeho zaváhání jdu před něj. V hustníkové pasáži mne opět dotahuje on a na divácké razíme spolu. Pak nastává klíčový okamžik - ve svahu mi to podjede a sjedu nějakých deset metrů zpět dolů do údolí a tento rozdíl už do konce nedokážu dotáhnout. Navíc za sebou v kopci na předsběrku slyším hlasité hekání a je mi jasné, že udržet deváté místo před Beťákem ještě bude náročné. Ale daří se mi to. Když se pak dívám na výsledky, zjištuju, že jsem s Kamendou vlastně prohrál souboj o třetí místo v oblastním mistrovství štafet, když první dvě místa zabraly naše dvě štafety. Pak rychle do sebe hodit něco k jídlu a opačným směrem vyrazit k autobusu. Ten nás odvezl do Hostinného, kde byl na programu poslední individuální sprint letošní sezony.

Trutnováci ho připravili moc pěkně, tratě se Ňufovi hodně povedly. Já jsem pro jistotu přehlédl hned plot cestou na trojku a pak jsem ještě měl trochu problémy se šrafováním silnic, kdy jsem si nebyl jistý, zda je půlmilimetrový chodník zašrafovaný či ne. Ale aspoň jsem si to ošahal před nedělním mistrovstvím. Dvě minutky od vítěze v Elitě jsem dostal i loni v Rychnově, takže to nakonec nebylo tak zlé.

A když pak byl Prochi disk, tak jsem se posunul na nedělní mistrovství do D-teamu k Alče, Káťě a Zlosinovi.

A na konec záznam ze sprintu z dílny Televize Mladé Buky:

O-dranecké peklo

Po tom, co jsem se během týdne zbavoval otoku pod okem a zároveň si tak krásně přivodil rýmičku, nastalo v pátek rozhodování, jestli běžet o víkendu v brýlích nebo bez nich. Nakonec si je do tašky balím a v sobotu ráno vyrážím na Zborák, kde nás (překvapivě včas) nabírá hradecký bus a míříme na jih, na louku pod vesničkou Odranec, kde se budou odehrávat víkendové souboje o body do všemožných žebříčků - ČP, Inov-8 ŽA, ŽB Morava, WRE, Jihomoravský oblž.

Turnovská Áčka aneb bahenní skluzavkou nahoru a dolů

Cesta na první víkendovou áčkovou kombinaci long + middle u mne začala dříve, než jsem si tak nějak představoval. Jelikož za týden pořádáme dvoje štafety, a rádi bychom, aby měl Béďa podle čeho komentovat,  je nutné mít v lese nějaké ty radiokontroly. Ty většinou zajišťuje RACOM. V době našich závodů, ale nikdo z nich nebude moci přijet a rádia zprovoznit, takže jsem dostal od Štěpána za úkol se to naučit. Právě proto mne, už třičtvrtě hodiny před odjezdem klubového busu, nabírá Klápa a míříme směr Rokytá u Mnichova Hradiště.

Štafle a sprint v Rychnově

První podzimní závody byly konečně blízko domova, takže jsem se konečně vyspal už v posteli a ne až v autobuse. Když už jsme u autobusu, v týdnu před závody se našemu milovanému klubovému busu utrhl měchýř (nebo měch, co já vim…), takže jsme museli vzít zavděk náhradním. Sakra, ten bych si nechal líbit až do konce sezony (přespříští), teda na družstva by to chtělo zase něco staršího samozřejmě… Shromko na louce pár kilometrů nad Rychnovem obsahovalo, co mělo (včetně dostatku sudů Kaštana). Přijeli jsme tak akorát, abych stihnul Toiku a došel včas na start prvních úseků a vyrazil do lesa.

ŽA/ŽB Sedmihoří

Celou dobu mne ti Plzeňácí přesvědčovali, že ty Áčka udělaj ve vojenském prostoru v Brdech a nakonec z toho byly jen Mezholezy (ty u Horšovského Týna – to si dobře pamatujte, časem to bude ještě důležité). No co už, i tam by to mohlo bejt pěkné. Domů nepojedu, svezu se z Plzně s Vodrem, Karýkem a malýma Vodrama. Cestu tam jedu mezi dětskými sedačkami já, zpátky bude muset Karýk. Tohle zásadní rozhodnutí způsobuje, že ač v autě je tolik orienťáků, že by zvládli odnavigovat i tři auta zároveň, stane se osudná chyba. Mezholez je totiž v západních Čechách požehnaně a po tom, co se měnily správní hranice, rušily okresy atd., se dokonce dvoje ocitly v jednom okrese, což dělá pěknou neplechu v navigacích. Takže si to štrádujem sice do Mezholez, ale do těch u Domažlic. No a já jelikož sedím vzadu, ale zároveň jsem jedinej, kterej se před cestou kouknul na mapu, kam se má cca jet, jsem v háji, protože na mne nikdo nedá (nemáš mapu, nemáš GPS a navíc seš přesPrahovej). No ale, když už dostatečně dlouhou dobu prosím, aby mi půjčili tu GPSku, tak nakonec se slovy „hlavně nebreč a nerozbi jí“ mi jí půjčují a já jim vítězoslavně odhaluju to, co mi bylo jasný, už když jsme sjeli z dálnice. Takže po zadání správného cíle už jedem dobře. Dokonce jsme tam dřív než pardubickej bus, který bývá vždy a všude mezi prvními.