Bylo to někdy v půlce ledna, když jsem v kanceláři nadhodil, že by stálo za to běžet Pardubickou devítku. Kolega (s krycím jménem Pé), který si do té doby chodil občas zaběhat se netvářil ani moc odmítavě a tak jsme se rozhodli přihlásit. A taky na to trochu potrénovat. Zatímco Pé postupně navyšoval své tréninkové dávky, já jsem se začal doma povalovat se zraněným kolenem a přemýšlel jsem koho nominovat místo sebe. Ale koleno se stihlo nějakým způsobem dát dokupy, takže jsme se mohli oba postavit na start.
Předzávodní přípravu jsme nepojali moc zodpovědně, páč jsme den předem byli stěhovat pobočku v Holicích do jiného domu, takže jsme ve středu sotva vylezli z postele. Ale nakonec se scházíme půl hodinky před šestou večerní na Perštýňáku a připevňujeme si čipy na boty. Pak nezbytný rozklus a "toika". Na takovýchto závodech je ovšem blbé, že když přijde člověk 3 minuty před startem, tak se jen velmi těžko dostane až na startovní čáru, takže od startovního výstřelu mi trvá skoro 10 vteřin, než pomalým klusem probíhám pod obloukem. Uklidňuju se tím, že se určitě měří čipový čas. Prvních 500 metrů tak byla pěkná kličkovaná, ale přesto je první kolo mým nejrychlejším z těch šesti mílových okruhů, které na mne čekaly.
V Tyršácích se zařazuju do skupinky, která mi vyhovuje svým tempem a v ní si tak běžím až do pátého okruhu, kdy se mi překvapivě začne utíkat lehčeji, takže zrychluji a přestupuji do přednějšího vlaku. V posledním kole už není na co čekat, tak to valím hned o počátku, schody z Tyršáků vyletím, skoro jako kdybych měl křídla, před Komerčkou ještě stihnu předběhnout o kolo Zelýho a pak už finiš. V něm předbíhám jednoho borce a s druhým téměř ve stejné chvíli probíhám pod cílovým obloukem. Ještě se mu v duchu směju, že ve výsledku budu rychlejší, páč tak vzadu jako já určitě nestartoval. Jaká smůla, že čas se měřil od výstřelu... Po výklusu na guláš a pivo - to mi spravilo náladu. Takže do příště pár ponaučení - na toiku a následně na start to chce jít v předstihu a smát se můžu až u oficiálních výsledků.
Předzávodní přípravu jsme nepojali moc zodpovědně, páč jsme den předem byli stěhovat pobočku v Holicích do jiného domu, takže jsme ve středu sotva vylezli z postele. Ale nakonec se scházíme půl hodinky před šestou večerní na Perštýňáku a připevňujeme si čipy na boty. Pak nezbytný rozklus a "toika". Na takovýchto závodech je ovšem blbé, že když přijde člověk 3 minuty před startem, tak se jen velmi těžko dostane až na startovní čáru, takže od startovního výstřelu mi trvá skoro 10 vteřin, než pomalým klusem probíhám pod obloukem. Uklidňuju se tím, že se určitě měří čipový čas. Prvních 500 metrů tak byla pěkná kličkovaná, ale přesto je první kolo mým nejrychlejším z těch šesti mílových okruhů, které na mne čekaly.
 |
| Opičky na fotografy, to by mi šlo |
Agenturní zpráva: LuHo běžel Pardubickou devítku (9600m) za 35:48 (oficiální čas 35:58) a skončil na 31. místě. Porazila ho jen jediná žena, ale na druhou stranu nedostal kolo od vítěze. Pé běžel rychleji než čekal, skončil lépe než čekal a už se těší příští rok na půlmaraton.
Žádné komentáře:
Okomentovat