LuHo: Silvestr 2013

aneb cesta tam (a ještě o kousek dál) a zase zpátky

Podobně tradičně jako trávím Vánoce, tak jsem trávíval i Silvestra v Prkeňáku (až na loňskou výjimku, kdy nebyl sníh), ale letos nastala změna. To takhle člověk dostane neodmítnutelnou nabídku jet 200 kiláků na jihovýchod, doma ho nic nedrží, takže nezbývá, než přijmout a přijet. S přijetím problém nebyl, ale s přijetím už ano. Po Maratonu totiž mé nohy odmítaly dva dny naprosto sloužit a mně nezbývalo, než se soužit.
Takže místo nedělního rána opouštím rodnou hroudu až o čtvrt dne později, pěkně po obědě. Na nádraží kupuju Radka na cestu, nasedám do Galána směřujícího do Luhačovic a vyrážím vstříc dobrodružství. V Otrokovicích už je tma, zima, ale taky tam na mě čeká Máňa, která si mne dobrovolně vzala k sobě domů. Po obloženém ešusu k večeři vyrážíme do hospody (a zároveň minipivovaru), kterou si zřídila jedna z brankářských legend českého hokeje, na kterou jsme jako malí kluci pokřikovali "Díro!", protože jsme nemohli unést, že nás Vsetín vždycky porazil... Ale pivo tam tedy měli dobré, výborná hořká třináctka do mě zaplula hned čtyřikrát, škoda jen, že to netočí do pořádných půllitrů. Ale kdoví co do toho míchají, protože mě úplně přestaly bolet nohy a druhý den tak můžu absolvovat sightseeing po Zlíně i s vyhlídkou z jednadvacítky. K dokonalosti už chybělo málo - aby byl v provozu páternoster. Počasí bylo úplně parádní, jen škoda, že Slunce zapadá moc brzy, na běhání by to bývalo ideální. Původní plán zněl, jet na chatu do Vizovic už večer, ale jelikož nepremával bojler, tak bylo rozhodnuto, že se pojede až rovnou jednatřicátého. Pak mne napadla spásná myšlenka, jak vyřešit silvestrovský výběh, a tak proběhl Silvestrovský výběh na nejvyšší kopec Vizovických vrchů a přes Doubravu zpátky až na chatu (jo, jsem línej to psát znovu, tak si to přečtěte u Máni). Pak už jen přežít brutálně ledovou sprchu, sníst těstárny, které byly naprosto hnusné a odporné (aka úplně super, ale prý se to tak na Moravě říká, když vám něco chutná), otevřít prvního Brankáře a párty mohla začít. Chatu jsme nezbořili, byť bez zranění úplně nevyvázla, Silvestr oslavili, Nový rok neproblili (nebo aspoň někteří), čárky do pivního deníku taky přibyly a rachejtlema jsme se taky nezranili, takže úspěch. Druhý den ráno téměř všichni odjeli auty, ale vždycky se najde někdo, kdo musí šlapat pěšky na vlak, jen škoda, že to bylo tak daleko a České dráhy překvapily a jely načas... Měl jsem hroznou chuť na něco teplého a mastného - bohužel, další hloupá věc na Novém roku, je to, že bylo všude zavřeno a z Vizovic to jezdí jednou za dlouhý čas.

Všude zavřeno, nikde nikdo...

Naštěstí nás vysvobodil Meryin děda a svezl nás do Zlína, a tak jsem aspoň využil zlínský trolejbus (ale bohužel dvojku) na cestu do Otrokovic. V Olomóci konečně nacházím otevřený stánek, cedule hlásí párek v rohlíku za 15 nebo kus pizzy za 25, zbytek sortimentu tvoří sladké pečivo. Nemají ani jedno... Ale zato potkávám Víčka se Šárkou, během našeho rozhovoru Šárce volá naprosto ožralý Malda, tak si ho postupně předáváme, ale stejně mu pomoct nedokážeme:-D Pak už jen nasednout do Landeka, dopít zbývající Bráníky a málem přejet až do Prahy...