It´s all about PIVO!

aneb MČR v pivních Botas aneb Beztak, viď!

Letos jsem měl v plánu nezúčastnit se jako závodník žádných vícedenních, ale člověk míní a Máňa s Peťou mění. Po dlouhém přemlouvání během posledních dní JWOCu a neustálém bombardování smskami a zprávami na fb se podvoluji a balím spacák, karimatku a JWOC dres do krosny, tu vezu k dědovi, který mi ji dopraví na Medlov, kde se letos běží Botas. Sám v sobotu ráno balím nějaké to jídlo a pití do batohu a vyrážím na kole směr Medlovský rybník. Po 80 kilometrech, jednom pádu a asi 900 nastoupaných metrech přijíždím na Medlov, akorát ve chvíli, kdy mé budoucí spoluběžkyně dobíhají do cíle druhé etapy. Po chvíli pořadatelé vyhlašují kdy a kde a do kdy se máme přihlásit na pivní, takže z obavy, aby na nás zbylo místo se přihlašujeme jako první. Název týmu byl Beztak, nejlepší mezi všema ostatníma. Stejně tak výstroj a výzbroj byla (téměř) dokonalá – rychločip, abychom se nezdržovali, whole team vytuněný JWOC dres a já s Peťou dokonce aj stejné trenýrky a Ajnovejty.

Team je vysmátý a žíznivý!

Příprava byla důkladná

Systém pivních je jednoduchý – jste v teamu tři, na mapě je 9 kontrol, každý běžec (a píč zároveň) musí vypít pivo, orazit právě tři kontroly a vypít druhé a předat. Každá kontrola smí být oražena právě jednou, mapa se předává. Taktiku jsme určili jednoduše – Peťa první, Máňa druhá a já finiš. Na postup to musíme dát, i kdybychom nechtěli. Od Honjana fasuju GoPro a jde se na věc. Peťa sice nepije nejrychleji, ale v součtu s během se vrací z prvního úseku první, takže publikum začíná větřit překvapení. Máňa pije a běží taky sakra rychle a vrací se z druhého úseku taky jako první. Já to do sebe naklopil, jak rychle to jen šlo a vypálil jsem na ty nejvzdálenější kontroly, co mi nohy stačily. Zpátky jsem volil nejpřímější cestu, takže jsem poprvé zakusil, jak moc místní kopřivy pálí. No nebudu Vás napínat – postoupili jsme. Sice na čas, ale historie se neptá. Video z GoPročka je luxusní (a taky sakra velké, takže ho TyTrubka v kombinaci s mým pomalým připojením nechce zkousnout).

What a JWOC!

Když jsem přemýšlel jak nazvat článek o dobrovolné výpomoci hradečákům s JWOCem, rozhodl jsem se vypůjčit si asi nejčastěji používanou repliku z úst Pera Forsberga a jen jí trochu upravit. Popisovat celou tuhle událost den po dni by bylo asi tak na stejnou dobu po jakou JWOC probíhal (tedy asi týden), takže ve zkratce, resp. lépe řečeno v bodech:

- začalo to vše mailem (jako téměř vše v dnešní době), pokračovalo přihláškou a skončilo to pořádnou párty (jako obvykle)

- přidělen jsem byl na úsek roznosu JWOCu, kterému šéfovali Hepy s Michalem, bez nadsázky nejlepší šéfové, které jsme mohli mít

- první půlku týdne jsme strávili v Radvanicích, kde v místní základní škole mají úžasné paní kuchařky, které suprově vaří a dělají ještě luxusnější bagety;-)

- pivo za 15, no neber to

- hned první večer poznáváme, co znamená tvrdá práce dobrovolníka, do 3 do rána lepíme cedulky na vyvěšování (páč vtom ty tři holky nenecháme přece samotné), další dny nejdeme spát o moc dříve, ale důvody jsou úplně jiné

Naše hvězda!

- po večerech hrajeme Double nebo Šváby - naprosto úžasnou hru, kde, přestože na hracích kartách jsou pouze 4 druhy zeleniny (salát, květák, rajče a paprika) a švábi, padají z úst hráčů takové perly jako zelí, mrkev a karfiol; a místo švábů šneci, škwoři a jiná havěť;-)

- oproti zvyklostem se roznáší stojany už večer den předem, druhý den roznášíme už jen krabičky s hlídačem, takže jde spíš o pěší výlet, aspoň zbude více sil na poměření se s nejlepšími juniory světa

- do A-finále na middlu bych postoupil s přehledem, ve finále bych byl asi stejně rychlý jako Mára Minář, takže velká bedna a ve štafetách už nezbyly síly na rychlejší běh po mohutném fandění a doplňování tekutin během dne;-)

- terény byly luxusní, každý naprosto odlišný a každý naprosto vhodný k danému závodu, který se v něm běžel

- konečně vím, kdo je „slečna nebo paní Hegerová“ a konečně jsme se oficiálně seznámili s Máňou:-D

- z hospody u Vrabce (nebo u Kocoura?) je to k Vrabcovi co by kamenem dohodil – do čtvrtého patra od výtahu vlevo

- tahat kabely do kopce na Závoře je vcelku makačka a taky dost nuda…a na štafetách je po lese roztaháno asi 30 km kabelů – úctyhodný výkon!

- druhou část týdne jsme strávili v Hradci a spali na Miladě (jako obvykle:-D), a jako obvykle jsem netrefil správné parkoviště

- na sprintu jsme omlíkovali asi 2 kilometry okrasných záhonů, keřů a soukromých pozemků, jen aby to bylo fér

- na výměně mapy/občerstvovačce na klasice byli někteří závodníci tak slušní, že kelímek zahazovali do koše, který jsme tam měli připravený pro nás! A některým se tam tak líbilo, že kolem nás proběhli asi 5x :-D

- tenhle týden to bylo poprvé a naposledy, co jsem hrdě nosil na triku znaky obou hradeckých klubů – policajtů a slávistů:-P

- naši junioři nás do poslední chvíle napínali, ale nakonec nás odměnili zlatým doublem na štafetách, Hubage ještě přidal stříbrnou placku ze sprintu – good job!

- závěrečná party na Stříbrňáku byla super, jsem hrozně rád, že mne Jurda nechal přespat u sebe ve stanu (i když jsem se ráno probudil vedle Kačaby, což mne tak trochu vyděsilo) a nemusel jsem se trmácet přes hodinu pěšky na Miladu

- Per Forsberg je opravdu světová extratřída, jeho komentář pozvedl úroveň závodů na tu nejvyšší možnou, jeho komentáře zůstanou v paměti ještě hodně dlouho – za všechny ten, který inspiroval název článku: „What a race!“

- doma už mi visí plakát s klukem z plakátů i s jeho vlastnoručním podpisem!

- a až se zase bude něco podobného pořádat, chci být u toho, třeba příští rok na WUOC v Olmiku;-)

MČR v běhu mezi kupkami

Agenturní zpráva: Zase jsem nevyhrál.

Postupy zde: Semifinále - H21C, Finále - H21C

ŽA/ŽB Sedmihoří

Celou dobu mne ti Plzeňácí přesvědčovali, že ty Áčka udělaj ve vojenském prostoru v Brdech a nakonec z toho byly jen Mezholezy (ty u Horšovského Týna – to si dobře pamatujte, časem to bude ještě důležité). No co už, i tam by to mohlo bejt pěkné. Domů nepojedu, svezu se z Plzně s Vodrem, Karýkem a malýma Vodrama. Cestu tam jedu mezi dětskými sedačkami já, zpátky bude muset Karýk. Tohle zásadní rozhodnutí způsobuje, že ač v autě je tolik orienťáků, že by zvládli odnavigovat i tři auta zároveň, stane se osudná chyba. Mezholez je totiž v západních Čechách požehnaně a po tom, co se měnily správní hranice, rušily okresy atd., se dokonce dvoje ocitly v jednom okrese, což dělá pěknou neplechu v navigacích. Takže si to štrádujem sice do Mezholez, ale do těch u Domažlic. No a já jelikož sedím vzadu, ale zároveň jsem jedinej, kterej se před cestou kouknul na mapu, kam se má cca jet, jsem v háji, protože na mne nikdo nedá (nemáš mapu, nemáš GPS a navíc seš přesPrahovej). No ale, když už dostatečně dlouhou dobu prosím, aby mi půjčili tu GPSku, tak nakonec se slovy „hlavně nebreč a nerozbi jí“ mi jí půjčují a já jim vítězoslavně odhaluju to, co mi bylo jasný, už když jsme sjeli z dálnice. Takže po zadání správného cíle už jedem dobře. Dokonce jsme tam dřív než pardubickej bus, který bývá vždy a všude mezi prvními.

Akáda 2013

Je klasické pondělní večer na koleji – lednice prázdná, piva vypitá a mě dochází, že bych měl vlastně začít balit na tu Akádu… První věc, která není k mání, je buzola. Nevadí, poběžím na Pasiho, mapa má být nová, takže no problem. Další věc, která by mi chyběla, se neobjevila, takže hurá na kutě. Ráno ještě dodělat svačinu a kvapem na sraz s Karýkem, Vodrem a Jájinem. Nepřišel jsem jako poslední – tahle mise bude mít úspěch! Jájin nás naložil do Transporteru (bývalé auto německých silničářůJ) a vyrazil směr Stráž nad Nežárkou (jo, to je tam jak to před dvěma dny vyplavilo asi tři vesnice). Cestou nabíráme ještě Viktora (kde, to netuším, páč jsem cestou nabíral síly) a po 3 hodinách nás Jájin vyhazuje na shromaždišti – resp. na loučce za vesnicí Hradiště, kde stojí jeden přístřešek a posedává cca 8 lidí. Jak se dostanem do Ovčína, kde spíme, to zatím nikdo neví, ale po chvíli přijely Luhačovice na kolech, takže rám to když tak jistí. A po přečtení pokynů jsme rozhodnuti tam dojít klidně i po svých – pořadatelé slibují bečky Svijan zadarmo! První den je na programu krátká, startuju vcelku brzy, aspoň bude plno lidí, co mne budou moct sebrat. Jedničku si ťukám, dvojku trojku taky, čtyřka nic moc, ale našel jsem jí a šup – dlouhý postup na pětku…po pěti minutách se ocitám na křižovatce dvou velkých cest (na sever od 4), která je uprostřed obrovské paseky s několika oplocenkami…poprvé (a rozhodně ne dnes naposledy) vzpomínám na buzolu, která se válí doma v šuplíku… Po chvilce váhání se rozhoduju běžet do kopce (tím nic nezkazím, v nejhorším případě to bude zpátky z kopce) a cestou zjišťuju, že jsem měl správný odhad a mířím správným směrem a nacházím jí s pětiminutovou ztrátou na nej mezičas. Pak mi to zase chvíli jde, pak zas nemůžu najít devítku a na desítku lezu skálu rovnou. Zbytek závodu už probíhá vyloženě v pohodovém tempu, akorát doběh bych moh’ narvat, ať to aspoň vypadá. Jenže ouha! Hned za sběrkou se povaluje ostnatý drát, který mi zachytil levou nohu a pravou si solidně dávám o nějaký šutr, takže nejrychlejší doběh je passé… Koleno pro jistotu oteče a pekelně bolí (ostatně jako už každý rok na Akádě…). Výsledek víceméně odpovídal výkonu a výkon odpovídal tomu, že to byly teprve druhé závody v sezoně. Prostě nahovno.

Na shromku nám Flaška nabídl místa v autě do Ovčína, takže nemusíme pěšky. Ubytování naprosto luxusní, takové rekreační centrum kdyby měla ZČU, tak jsem tam furt.