Výchoďák na Pecce + Prkeňák

Jak už se opět začíná stávat zvykem - víkend začíná v pátek basketem, tentokrát jen 4x4, ale na druhou stranu i s účastí hráčů z Třinca a Jihlavy. Bohužel na příští téměř měsíc to byl pro mne i basket poslední. Po basketu na jedničku nabrat zpět vyběhané vitamíny. V sobotu se jelo na koupaliště u Pecky, kde Jilemnice uspořádala přesunutý Výchoďák. Pěkné shromko, dlouhé fronty na pivo a vyčítání, dlouhé cesty na start a z cíle, občas nudná trať, ucházející počasí - toť ve zkratce to podstatné ze sobotních závodů.

H21A s mými postupy

Anče (a mé triko) na stupních

To nepodstatné je, že jsem nenašel přemožitele, Anče byla druhá o 3 vteřiny a děda taky vyhrál. Další důležitou změnou oproti běžné sobotě bylo to, že po závodech nezamířil náš bus zpět do Pardubic, ale naopak na druhou stranu - do východního cípu Krkonoš. Do Prkeňáku. Na soustředění. Jako ostatně každý rok o podzimních prázdninách. A jako vždy na chatu lyžařské Tesly. No a bydleli jsme zase na půdě (jediná změna oproti loňsku - letos na levé, loni napravo). Vcelku zásadní změnou ovšem bylo to, že hned druhý den po sobotních závodech byl v plánu výlet na Sněžku (vše způsobeno hloupým kalendářem, který měl letos státní svátek naplánován na pondělí).

Naštěstí byla v plánu i změna času, takže jsem měl o hodinku více na regeneraci po závodech a přípravu na prověrku formy před blížícím se HROBem. Tou byl pro někoho celodenní, pro někoho půldenní a pro mne tří a půl hodinový výlet (34km/3:27hod/1350m/10km/h) z Pece na Sněžku a přes Pomezky až na chatu. Ráno jsme se nechali dovézt do Pece, tam se rozdělili na tři skupiny - střední (mladí šli z chaty do Trutnova), staří a jako samostatná jednotka já (páč byli všichni líní a nechtěli běžet...).

Z úbočí Studniční směr Černá hora

První skupina mířila na nejvyšší vrchol republiky přes Růžovou horu, druhá Obřákem a já na to šel zleva, přes úbočí Lišky, Výrovku, Luční a Polskou chatu, kde jsem se potkal s druhou částí výpravy a vydal jsem se na výběh na vrchol - přestože počasí bylo super, tak foukal fakt krutý vichr (až 30m/s, v nárazech i více), takže jsem s během skončil cca ve 3/4 cesty nahoru, zbytek jsem potupně dolezl pěšky. Nahoře jsem měl co dělat aby mne to neodfouklo dolů, takže jsem se moc nezdržoval, udělal pár desítek fotek a pelášil dolů.

Pohled do Úpské jámy

Růžová hora a v pozadí Černá hora

Bohužel jsem chtěl být pryč tak rychle, že jsem zapomněl na vrcholové foto, takže pro tentokrát mám vrcholové foto z úbočí.

Vrcholové foto z úbočí:-D

Cestou na Jelenku jsem si málem ukopl palec, málem srazil asi 5 lidí na úzké pěšince a téměř k smrti vylekal jednu starší paní (které se tímto omlouvám, jen škoda, že si to nepřečte...). Na Pomezkách jsem si dal pauzu na polévku - byla fakt mastná (60 Ká a jedno obrovské olejnaté oko přes celý talíř vývaru). V hospodě jsem udělal menší pozdvižení přiznáním, že tu nejsem na kole, ale běžím až do Prkenného dolu. Na to , když jsem k tomu přihodil, že až z Pece a přes Sněžku, se od okolních stolů ozvalo jen "No ty vole..." případně "To je blázen!" Tak rychle vysolit peníze a honem zase makat. Naštěstí mne už čekaly jen dva kopce, jeden na hřeben nad Úpou a druhý na Roh hranic, po zelené to byla pěkná pěšinka, místy koryto potoka, ale běželo se mi fakt pěkně. Z Rohu přes Hubertusku a Ozon už to bylo jen dolů. Na dohled od chaty jsem se ale nejspíš zasnil nebo co já vím a zakopl jsem na prakticky rovném asfaltu...zranění jsou naštěstí jen povrchová.

Pak rychle do sprchy a do auta a hurá pro zraněné děti na Pomezky. Když projíždím Horním Maršovem hrají zrovna v rádiu One Way Or Another od Jednosměrek - pouštím rádio na plné pecky, stahuju okýnka a zpívám na celé kolo. Lidi se za mnou otáčí a koukají na mne jak na idiota, blázni. V serpentinách pod Pomezkami naberu Achilovku, Koleno a Puchýře a jedem zpátky. Pak spánkem spravedlivých usínám v jídelně (jediné místo, kde mám na chatě signál), dokud mne nevzbudí malí, kteří se vrátili z výletu do Trubkova.

Kolem páté se začínají trousit i ti větší ze Sněžky a když nakonec dorazí i Iva s Renatou, jsme všichni, víceméně zdraví, zpět na chatě. Večer do Báby na pivo (teda aspoň jedno než došlo...) nabrat síly po náročném výletě. V pondělí je na programu šifrovačka, kterou připravila Renata ve spolupráci se ZuKli (která bohužel ze zdravotních důvodů nemohla dorazit), já jsem dokonal dílo v podobě roznosu šifer a starší 2/3 osazenstva mohlo vyrazit. Malí pod vedením Honzy měli nějakou super bojovku (jedna z asi milionu her, co pro ně měl připravené - tohle fakt obdivuju!). Renata s Ivou mezitím roznesly kontroly na úterní "HROBeček". Odpoledne pak odjela prakticky celá levá půda (kromě mne), takže po podvečerním masu pod sjezdovkou a doplnění tekutin ve Mlejně (Bába měla zavřeno a navíc jim tam stejně došlo pivo) jsem usínal pod dvěma dekami sám. Večer jsme teda měli ještě menší hororovou chvilku, když už byla asi půl hodiny fakt tma a Honza (v Prkeňáku poprvé, takže to tam moc neznal) a všechny malé děti nikde... Už jsme začali zjišťovat počty čelovek, když se s obrovským křikem vrátili. Na druhý den už mne čekalo jen sebrání HROBečku - hoodně krátkého horského. Pojal jsem to jako trénink a šel to naplno (hlavně proto, aby Kanti(y)s s Jurdou nebyli rychlejší než já). 5,8km/380m za 37' ušlo a kluci dostali na prdel.

Pak pobalit věci, poklidit chatu a mohli jsme čekat na Pospera než dojede, aby nás odvezl domů. Cesta byla velmi vokální - jelikož mi byla nedávno nasazena do hlavy I Love It, hrála nám v buse (teda nejenom tam) dost často. A když nám bylo nabídnuto (bohužel až po vyložení části osádky zadních sedadel) zapůjčení repráku, rozjeli jsme diskotéku naplno.

Jo! Máme reprák!

Na Zboráku jsme pak všichni vypadali z autobusu ven a rozjeli se k maminkám. Takže už zbývá jen do soboty zregenerovat a všem ukázat co znamená mít název týmu ONLY WIN.