Po roce opět nastal čas zničit si tělo, sáhnout si na dno, pobýt si v lese déle než čtyři hodiny, prostě si na víkend odskočit do HROBu. V pátek v podvečer nasedám do Renatiného vozu a vyrážíme na zaostalý jih Čech, do Vyššího Brodu, kde bylo letos centrum dvoudenního masakru. Přijíždíme tak akorát, aby nám nezavřeli prezentaci a abychom si stihli dát pár pivek na doplnění vitamínů před sobotní první etapou. Podstatné je, že mi v pořádku dojel Hubert, takže náš tým byl kompletní. Bert vůbec netušil do čeho jde, takže v naší předzávodní konverzaci padala taková odvážná prohlášení jako: "Přece tam nebudem hrát nějaké druhé housle", "Doufám, že pořádně trénuješ, páč doufám, že urvem placku." :-D Mně bylo samozřejmě jasné, že reálné by to bylo možná do desítky a to jen kdyby mne v půlce závodu vzal na záda a donesl až do cíle. V sobotu ráno se tak připravuju na nejhorší a balím zásobu Horalek a mága do batohu a vyrážíme směr stanoviště autobusů, které nás odvezou na tajné místo startu.
 |
| Sjezdovka hned ze začátku bolela |
To je, jak jinak než v údolí, přesněji na dolní stanici lanovky na Sternstein, takže začátek bude hned pěkně do kopce. Volíme stejné pořadí kontrol scorelaufu jako mistři světa Bet se Šéďou a první kontrolu (díky rychlejšímu rozhodování) razíme dokonce před nimi, pak jdou ovšem před nás a po čtvrthodině běhu už je nevidíme. Kromě jednoho menšího záseku jsme ale scorelauf oběhli vcelku solidně, při jednom postupu se nám dokonce ukázaly v celé své krásy i Alpy. Do kopců mi Bert sice utíká, ale v sebězích si ho vždycky docvaknu a běží se mi vcelku dobře, chodidlo po nedávném zranění se neozývá, Dýmečka s Pájou máme pořád na dohled, mapovým zaváháním se vyhýbáme jak čert kříži, na občerstvovačce jsme stále v TOP10 a já začínám věřit, že by z toho konečně mohl být nedělní hendikep.
Bohužel si Bert v přemíře snahy v jednom seběhu rozhodil koleno natolik, že pro něj bylo nemožné pokračovat v nastoleném tempu, takže od poloviny trati (kdy jsme ztráceli necelých deset minut) začínáme nabírat další manko. A když na atletické vložce trhám asfalt já, je mi jasné, že to opět nedopadne.
 |
| Na nohou 7 kilo bahna, ale běžím stále lehce. |
Z druhé občerstvovačky už prakticky jdeme pěšky (ale aspoň mapově přesně) a do cíle se dostáváme v čase těsně nad čtyři hodiny. Na druhé půlce trati jsme zvládli nabrat další hodinu ztráty, ale přesto jsme skončili v té lepší půlce startovního pole. Další nevýhodou pomalého běhu byl nedostatek teplé vody ve sprchách, takže jsem ještě u pozávodního piva drkotal zubama. Avšak pivo je všelék, takže po chvíli mi bylo hej. Pak mi ale bylo přes půl piva vypito žíznivou Máňou, takže to si zapsat do deníčku bohužel nemůžu...
 |
| Renegerace |
Naštěstí večer (po pár hodinách spánku) jich padlo několik dalších, takže zápis do deníku nevypadá tak špatně - 31km, 240min, 7 piv. A když se k tomu přidalo dobré vyspání na super polštářku, druhý den jsem z postele skoro vyskočil. Bohužel ne už tak Bert, kterého koleno stále dost limitovalo v běhu terénem.
Na start to byl kilometr. "Jestli tohle byl kilometr...tak to nechci vidět těch 25 co nás čeká." Startovali jsme z hromadného startu, takže hned po vyběhnutí jsme se zařadili někam doprostřed Pendolina a vezli jsme se. Postupně jsme přesedávali do předních vagonů, až jsme byli tak moc rychlí, že jsme se octli vepředu a najednou se museli rozhodovat kudy dál. Jít na sedmičku zprava sice bylo správně, ale ne předtím stát na cestě a minutu se rozhodovat. Ale zase jsme aspoň potkali Peťu s Máňou jak si to vykračují po asfaltu, po rovině, PĚŠKY! Kromě tohoto setkání jsme nabrali dvouminutovou sekeru a když přibíháme na občerstvovačku, tak vidíme akorát zadní světla vlaku a už nestíháme naskočit.
 |
| To ještě valíme tak rychle, že to ani foťák nepobírá (a jsou i zuby!) |
Navíc se Bertovi ozývá koleno, na desítku prolézáme fakt kvalitní rumpál a mne začínají táhnout vazy pod pravým kolenem. Zbytek trati je už boj o přežití a taky o zápal plic, protože už od rána leje jak z konve a na vrcholcích zuří vichřice, takže ideální podmínky. Na druhé občerstvovačce zapíjím ruma Kozlíkem, ale zima mne neopouští. Ale jelikož si celou cestu zpívám I don't care, I love it, tak mne dobrá nálada neopouští ani po největší letošní chybě cestou na sedmnáctou kontrolu.
 |
| Stále dobrá nálada |
Do cíle dobíháme po čtyř a čtvrthodinovém snažení a zjišťujeme, že jsme si i o pár míst polepšili. Zlepšení je cítit i na teplotě vody ve sprše, tentokrát mi teplá tekla aspoň prvních deset vteřin. Pak nasednout do auta a vyrazit směr domov. Cestou ještě obdivujeme nádherný západ Slunce a pak už nic nevnímám... No a jestli pojedu i příště? Teď mé tělo hlasuje pro NE, ale časem si to rozmyslí a zase se mu zachce a změní to na ANO. Akorát by možná stálo za to sehnat nějakou rychle běhající babu, nabídnout jí služby domestika a konečně se dostat do toho hendikepu.
Edit: v úterý mi přišel pohled s nejkrásnější známkou světa- a přišel z Vyššího brodu! ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat