Vezmu to popořadě a po troškách. Nejdřív něco z hudby, z Dukly, pak něco z Mechova a potom ze Smrkáče.
Hned první sobotu v prosinci (to, že to vyšlo až na sedmého je holt smůla) přijela do San Piega místní, nepříliš známá, skupina Zlámané pastelky ve spolčení s již stálicí na české scéně - Mňágou v rámci TUGEDR tůr 2013. To znamenalo jediné - mou účast v Ábécečku a super dvojkoncert, jaký jsem asi ještě nezažil - vzduch došel už po první osmině představení. Začali kluci z Mňágy a ke konci tam zmáčkli i pár hitů od Fixy a pak už šli na věc Márdi a spol. Horší bylo, že nám nedali možnost si skočit pro nové pivo, takže jsem musel oželet Holku s lebkou, ale Antidepresivní rybičku jsem stihl, tentokrát už se Márdi slova naučil, takže až na jednu trochu delší pauzu, kdy vzpomínal, co následuje, jsem konečně slyšel Rybičku naživo, správně a celou:-D
I cesta může být cíl v podání Zlámaných pastelek
Druhý den ráno trochu překvapivě můžu mluvit i chodit, takže odpoledne můžu aj běhat. Vyzvedává mne Honjan a jedem na Rudou hvězdu, kde je připraveno první kolo Pardubického zimního poháru. Minulou zimu jsme s Honjanem spolu soupeřili o celkové prvenství až do posledního závodu, letos to vypadá na podobný souboj, a byť jsme si mysleli, že nás natře HoHo, nakonec jsme si první dvě místa rozdělili mezi sebe.
Škoda ukradené dvanáctky, rozdíl mezi námi mohl být menší, takto jsem dostal 21 vteřin. Další kolo je v plánu na Štědrý den a z toho co jsem vymámil ze ZuKli, tak to bude prý běžečtější než obvykle, takže se máme na co těšit...
Na středu jsem si v tréninkáči plánoval volno, ale, jak se říká, člověk míní a pámbohyně mění. Takže jsem si musel pobalit Ajnovejty, nějaké to světélko a z práce vyrazit vyzvednout Máňu na nádraží. Tentokrát jsem to stihl (další důkaz toho, že mé nohy jsou spolehlivější než pardubická MHD). Mery totiž vypadl spoluběžec na Vánoční scorelauf, takže jsem to vzal za něj. Na Biřičku dojíždíme jako bezkonkurenčně poslední, ale start stíháme s luskusní rezervou 5 vteřin. Pak už bereme na verandě mapu a vydáváme se vstříc dvaadvaceti kontrolám a necelým 90 minutám běhu. První zádrhel přišel vcelku brzy - Máni přestalo svítit světlo, no nic, nějak to zvládneme aj s jedním, svítí mi vcelku dost.
Sice tím dostává smrtelnou ránu můj plán, že si to celé odmapuje Máňa, ale aspoň jsem se nenudil. Další problém přichází, když dobíháme na dvanáctku - ta tam není, až později se dozvídáme, že stavitel udělal "menší" paralelku (a nebyla to zdaleka poslední chyba, např. šestka byla na ohybu pěšiny severně od kolečka a jedna dvojice neměla v mapě vůbec zakreslenou jedenáctou kontrolu:-D). Na jedenáctce se zdržíme o chvíli déle, než bychom chtěli, jáma trochu vzdoruje. Šestku nacházíme úplnou náhodou, když se chceme odrazit z ohybu cesty zpět na prohlubeň...a pak přichází můj zkrat. Dobrých pět minut navíc a díky tomu pak máme bobky, že nestihneme limit, takže valíme o stodevět. Ale jelikož Máňa kmitala nožičkama, co to šlo, tak jsme to stihli, dokonce i s větší rezervou než start. Jo a jak jsme dopadli? Na to, že jsme měli jen jedno světlo, ale zato dvě piva v sobě už před startem, tak lépe než dobře.
Ani jeden z nás není student, ale neva:-D
Po doběhu ještě společné foto a další dva škopky. A najednou zavíráme hospodu, to se mi už dlouho nestalo, obzvlášť už v devět večer.
Tady mělo být společné foto po vyhlášení vítězů
Pokud tu žádnou fotku nevidíte, zkuste změnit
prohlížeč, pokud ani to nepomůže, zkuste očního
nebo brýle. A když ani to nezabere, tak se běžte
ožrat a pak už vám to stejně bude jedno...
Na druhý víkend v prosinci připadlo první letošní minisoustředění. Začalo se v pátek nejprve bafuňářským výkonem na klubové schůzi a hned poté v tělocvičně pokračovalo výkony basketbalovými. Program na sobotu a neděli připravil David. První dopolední fází byl middle na Monaku bez cest. Sice jsme se s Páďulí ztratili už cestou na start, ale trať jsem absolvoval až na zádrhel na čtverce vcelku solidně (a překvapivě i rychle).
Po obědě (výborné polévce od Míši a buchtách, perníčcích od ostatních) sice plno lidí odjelo, takže odpolední kopce jsme šli v sedmi, přesto to byl opět kvalitní trénink. Noga s Dejvem osm, já a Zvíře o jeden méně, zabrat nám to dalo ale pořádně. Noga odjíždí domů, takže po něm přebírám postel a přespávám ve srubu ve Smrkáči. V noci mne přijdou navštívit jak Morris, tak Čert, takže jsem si otestoval, že alergii na kočky už definitivně nemám;-) V noci mne náhle vzbudí pocit, jako kdyby mi někdo chtěl ukousnout palec na noze. Není to jen pocit, Morris už se vyspal a začal lovit. A zalíbila se mu má noha čouhající z pod peřiny, takže mi ji okousává. Noha mu nestačí, takže následuje ještě ucho, ukazováček a náramek. Štěstí, že je to ještě mlaďoch a nemá pořádné zuby. Jinak bych si nemohl vychutnat nedělní výběh na Bučinu přes osm kopců. Na kótě 512 m. n. m. po dlouhých 10 dnech opět vidíme slunce, které nás provází po zbytek cesty.
V pohodovém tempu jsme za hodinku na Bučině a s menší zastávkou zpátky, kvůli Lálovi, který si vrazil klacek do boty/nohy (nějak se s tím poslední dobou roztrhl pytel...), přibíháme za 127 minut zpátky. Pak už jen sbalit věci, dojet domů a odpočinout si na středeční long run...
P.S.: jo! mohl jsem to rozdělit na dva kratší články...ale co už!
Žádné komentáře:
Okomentovat