Jak jsem tu málem nebyl...dvakrát!

Venku úřaduje Xaver (popř. Sven nebo Bodil, záleží na tom, kde se zrovna nacházíte), takže nejrozumnější věc, která se dá dělat je buď ležet pod peřinou nebo sedět u krbu. No a k tomu se přece hodí nějaké pěkné čtení. Jelikož jsem si s článkem o O-Gala dal dost načas, takže vyšel až dnes, bude to už druhý autorský počin během krátké chvíle.

Když jsem se po střední rozhodoval co dál, pivo byla jasná volba. Ale o tom to dnes vůbec nebude, i když pár jich během příběhu taky padne. Jelikož letošní zimu strávím v teple domova, případně v jeho bližším či vzdálenějším okolí, tak jsem se rozhodl, že by stálo za to vyzkoušet, jaké tréninkové dávky mé tělo zvládne. A aby to nebylo jen o běhání, nevynechal jsem letos zatím žádnou pondělní posilovací tělocvičnu (snad jen po HROBu, kdy jsem nebyl schopen se hýbat). Nejinak tomu bylo i toto pondělí, kdy jsem vyrazil na otcově 40 let starém kole na Závodu Míru. Po hodince všemožných pohybů, výdrží a povídání se vydávám nazpět, cestu mám najetou, osvětlen jsem jak vánoční stromeček na Pernštýnském náměstí, takže no stress. Jedu si tak po silnici, když v tu chvíli vidím jak protijedoucí auto začíná zahýbat doleva (a tím pádem mi dosti křížit cestu), jdu na brzdy, ale kolo už není to co bývalo, takže už se vidím na kapotě a v kotrmelcích. Ta blbka (čirou náhodou to auto řídila žena, no offense) ale šla na brzdy taky (asi si mne konečně všimla), takže mi zůstala stát přímo v cestě, strhávám řídítka doleva a vyjíždím do protisměru, kde ovšem jelo další auto. Za sebou slyším skřípění brzd, před sebou vidím světla blížícího se auta. Kdybych uměl kreslit, tak vám nakreslím konečný stav, ale jednodušší bude to popsat slovně - tři auta max. metr od sebe a já s kolem na zemi mezi nimi. Podruhé jsem se narodil. Všichni kromě té paní co to způsobila ihned vyskočili z aut a šli mne zvedat. Po tom, co mne i kolo uklidili na chodník, vystupuje z auta i paní. Já jsem v šoku. Nějaký chlapík mne uklidňuje, že to prý mám raději dojít domů pěšky, pokud tedy nebydlím někde v nějaké zádeli. Druhý mezitím nadává té paní, kde se učila řídit a tak podobně... Po chvíli se vzmužím a vedu sebe i kolo dom. Doma do sebe naklopím Kozla co se chladil v lednici a dávám chladit dalšího. V noci si to prožiju ještě tak dvakrát.

Jelikož se mi naštěstí nic nestalo, nic nebránilo tomu, abych ve čtvrtek nasedl do Bílého auta a jel do tmy. Do Rabštejnské Lhoty. Na nočák. Opět jako minule, jsou dva okruhy, severní bez cest a jižní s cestami (a jinými překvapeními). Jurda, Zelý a Kanti(y)s se vydávají pouze na jižní, já nejdříve na ten severní. O tom, že je mapa staršího data vím, ale že to bude až tak zlé, tomu jsem nevěřil. Na mapě sedí jen vrstevnice skály a potoky. Takže je z toho docela bojovka. Navíc na jedné kontrole není reflex, takže tam hledáním trávím víc času, než bych chtěl.

Po půl hodině jsem zpět na startu a vydávám se na druhý okruh. Rabštejnek vypadá v noci dost děsivě, takže to kolem něj pálím co to jde, kontroly v hustníku mi vcelku naskakují, pětku si ťukám přímo luxusně a už se těším do skalkovité části. Když vtom se ozve zachrochtání. Ztuhnu na místě a koukám přímo do očiček divočákovi, který stojí tak tři metry ode mne. Ani jeden se nehýbeme, kolem sebe slyším, jak se začínají hýbat další exempláře a očima hledám nejbližší strom. Mám štěstí, dva skoky ode mne roste buk, který se větví v příjemné výšce cca tří metrů. Ve vteřině jsem nahoře, ani nevím, jak jsem se tam dostal. Z bezpečného úkrytu obhlížím situaci. Napočítal jsem jich osm. Běhají kolem stromu, asi jsou zblblí mým světlem, takže ho vypínám a čekám. Přijde mi, že uběhla věčnost.

Kudy jsem běžel zpět fakt netuším...

Už drahnou dobu neslyším nic, kromě větru v korunách stromů, takže rozsvěcím světlo a obhlížím terén. Vypadá to, že odběhli někam pryč. Určuju si směr, kterým je auto, skáču ze stromu a startuju svůj nejrychlejší kilometr v životě. Vyběhnu z hustníku na cestu a valím po ní co mi nohy stačí, když v tu chvíli z hustníku slyším dupot a cestu přede mnou přebíhá můj starý známý, stáčím to do lesa a pohledem hledám lezitelný strom, přebíhám potok, valím to do kopce a proti sobě vidím jak se žene zbytek stáda, otáčím to zpátky, přebíhám znovu potok, nabíhám na cestu a valím co to dá. Po dvou minutách už vidím auto, naskočím dovnitř zabouchnu za sebou a vydýchávám se. Přerývaně ze sebe dostávám, co se děje a že mne honí divočáci. Zelý mi to nevěří - "S tímhle výkonem by tě možná vzali i na DAMU!" ale po chvíli mi to začínají věřit. Už podruhé jsem tento týden unikl zubaté. Doufám, že už stačilo a žádné do třetice nebude;-)

P.S.: pokud vám někdo bude tvrdit, že divočákům v noci svítí oči červeně, nevěřte mu! Lesknou se naprosto jasnou bílou barvou...