It´s all about PIVO!

aneb MČR v pivních Botas aneb Beztak, viď!

Letos jsem měl v plánu nezúčastnit se jako závodník žádných vícedenních, ale člověk míní a Máňa s Peťou mění. Po dlouhém přemlouvání během posledních dní JWOCu a neustálém bombardování smskami a zprávami na fb se podvoluji a balím spacák, karimatku a JWOC dres do krosny, tu vezu k dědovi, který mi ji dopraví na Medlov, kde se letos běží Botas. Sám v sobotu ráno balím nějaké to jídlo a pití do batohu a vyrážím na kole směr Medlovský rybník. Po 80 kilometrech, jednom pádu a asi 900 nastoupaných metrech přijíždím na Medlov, akorát ve chvíli, kdy mé budoucí spoluběžkyně dobíhají do cíle druhé etapy. Po chvíli pořadatelé vyhlašují kdy a kde a do kdy se máme přihlásit na pivní, takže z obavy, aby na nás zbylo místo se přihlašujeme jako první. Název týmu byl Beztak, nejlepší mezi všema ostatníma. Stejně tak výstroj a výzbroj byla (téměř) dokonalá – rychločip, abychom se nezdržovali, whole team vytuněný JWOC dres a já s Peťou dokonce aj stejné trenýrky a Ajnovejty.

Team je vysmátý a žíznivý!

Příprava byla důkladná

Systém pivních je jednoduchý – jste v teamu tři, na mapě je 9 kontrol, každý běžec (a píč zároveň) musí vypít pivo, orazit právě tři kontroly a vypít druhé a předat. Každá kontrola smí být oražena právě jednou, mapa se předává. Taktiku jsme určili jednoduše – Peťa první, Máňa druhá a já finiš. Na postup to musíme dát, i kdybychom nechtěli. Od Honjana fasuju GoPro a jde se na věc. Peťa sice nepije nejrychleji, ale v součtu s během se vrací z prvního úseku první, takže publikum začíná větřit překvapení. Máňa pije a běží taky sakra rychle a vrací se z druhého úseku taky jako první. Já to do sebe naklopil, jak rychle to jen šlo a vypálil jsem na ty nejvzdálenější kontroly, co mi nohy stačily. Zpátky jsem volil nejpřímější cestu, takže jsem poprvé zakusil, jak moc místní kopřivy pálí. No nebudu Vás napínat – postoupili jsme. Sice na čas, ale historie se neptá. Video z GoPročka je luxusní (a taky sakra velké, takže ho TyTrubka v kombinaci s mým pomalým připojením nechce zkousnout).
Druhé semifinále sledujeme jen jako diváci, žádné překvapení se nekonalo, favorité postoupili všichni. Pak chvíli pauza na přestavění kontrol a může se startovat finále. Taktika našeho teamu zůstává stejná, průběh prakticky taky – Peťa zase přibíhá jako jedna z prvních, po předávce se mi hrozně omlouvá, že tam nechala asi 20 vteřin (!!). Hrůza, celý závod je prohraný… tak ji uklidním, že to nic není, že se stávají i horší věci (třeba spadnout do kopřiv a mít na sobě jen děrovaný dres a atletické trenky). Máňa se vrací už o něco později, takže se začínám soustředit, abychom porazili aspoň někoho, a říkám si, že ten hustník, který všichni obíhají, půjdu skrz. Naklopím do sebe škopek, čapnu mapu a valím to skrz. Nějak jsem si v té rychlosti nevšiml, že v mapě hned za hustníkem je hnědý hřeben (pro neznalé – hliněný sráz) a tak v plné rychlosti rozhrnu větvičky posledního stromku, radujíce se, že už jsem konečně venku a najednou necítím půdu pod nohama. Zastavím se ve vzduchu (jak v kreslených seriálech) kouknu pod sebe, kde vidím akorát dvoumetrovou díru plnou kopřiv, zamáchám nohama a už se válím v kopřivách. Ty nadávky snad musely být slyšet až v Novém Městě… No aspoň mě to nabudilo a běžím jako o život. Pivo už pak piju v poklidu, nikým neohrožován na předposledním fleku. Sice jsem i tohle finále běžel s headkamerou, ale jelikož je to asi nejspíš jen lacinej šunt v krabičce od GoPra, tak se nahrávání stoplo ještě před mým startem, takže pád zůstal nezdokumentován (teda na mých nohou to bylo vidět ještě v úterý). V cíli se dozvídám, že jedna kontrola byla špatně a že BTčko kvůli tomu prý nevyhrálo, takže se to musí opakovat. Padaly tam i takové návrhy jako běžet přes kopec do hospody, tam dát jedno a zpátky, ale nakonec se rozhodlo o opakování závodu (do finálové mapy se propiskou dokreslilo 9 nových kontrol).To znamená už páté a šesté pivo na ex, hm, to už nebude taková sranda…holky už toho mají taky vcelku dost, ale sakra, máme na zádech „It’s all about PIVO!“ takže prostě běžíme. Nakonec i Peťa svoluje, že to teda dá. Taktiku překvapivě neměníme, takže Peťa vyráží jako první do lesa. Z lesa se vrací o trochu později, než jsme to čekali a brzy taky víme proč – nevšimla si nejbližší kontroly, takže si prodloužila nejen svůj úsek, ale nechtěně aj ten Mánin. Na její obranu je ale nutné uvést, že už bylo dost pozdě, takže už bylo hůře vidět, kontroly byly (jak bystrý čtenář už dávno ví) kreslené propiskou a navíc to kolečko neodpovídalo ISOMu, takže jako za to vlastně vůbec nemohla. Máňa se snaží taky, seč může, já si zase dávám za úkol nebýt poslední. Páté pivo do mne už leze o dost pomaleji než to první, ale to se tak nějak dalo čekat. Pro tentokrát se hustníku vyhýbám poučen předchozím nezdarem, kontroly v lese nacházím jak houby po dešti a vracím se vcelku rychle zpátky. No a nakonec v oficiálních výsledcích neoficiálního MČR pivních štafet jsme na luxusním sedmém místě!

Jsme beztak nejlepší!

Pak honem do sprchy – sprchovat se po šesti exáčích na vratké paletě brutálně ledovou vodou není vůbec snadné, natož záviděníhodné, ale smýt ze sebe ty kopřivy jsem prostě nějak musel. Pak zdlábnout něco k snědku a honem na pivo a do party stanu na dydžinu. Tady končí ta část večera, kterou si pamatuju stoprocentně, další děj mám mírně mlhavý, ale vystupují z něj naprosto jasně tyto situace: v davu jsem dobře poznat, protože mám hlavu plnou svítících tyčinek; měl jsem dohromady 14 a půl piva a něco tvrdého co do mne ale museli lít skoro násilím; Peťa se náhle ztratila; po cestě do stanu jsem se seznámil s Luckou a Bárou, které ale neřeknou jinak než Bar’; prodloužili jsme „žebřík“ ze svítících tyčinek na trojnásobek jeho původní délky; Peťa se našla a ráno jsem se vzbudil…vzbudil brutálním vedrem, páč Slunce svítilo hned od té doby, co vyšlo nad obzor (a věřil bych i tomu, že svítilo i předtím…). Moje spolubydlící a zároveň spoluběžkyně z předchozího dne mají před sebou náročnou etapu, já zase náročnou cestu domů. Tak nějak se dám dohromady, pobalím svých pár švestek, dám si dvacet, holky mezitím odešly na start a vydaly se do lesa. Po šlofíku se cítím hned lépe, takže se rozhodnu vyjet, ale ještě zafandím své štafetě na doběhu, rozloučím se a jedu. Cestou je to dost z kopce, což je jediné štěstí… V Luži doplňuju vitamíny jednou plzní a pak těch zbylých 25 kilometrů mám co dělat, abych nespadnul z kola nebo aby mi nezdřevěněly nohy. Po příjezdu domů se ještě musím otočit do Nemošic pro krosnu, vyjet s ní kopec k nemocnici už je fakt oříšek, ale nakonec to zvládám. Takže ještě jednou – dík holky, že jste mne přemluvily!